Úvahy o lásce
Nikdy není pozdě
Kdybych věděla,že je to naposledy,co Tě vidím spát,
lépe bych Tě přikryla a prosila boha,aby ochránil Tvoji duši.
Kdybych věděla,že je to naposledy,co Tě vidím odcházet z našich dveří,objala bych Tě a políbila o mnoho více.
Kdybych věděla,že je to naposledy,co slyším Tvůj hlas,
nahrála bych si každé Tvoje slovo na video,abych ho mohla poslouchat každý den znova a znova.
Řekla bych Ti : "Miluji Tě" místo :"Vždyť víš,že Tě miluji"...
Zítřek nemá nikdo jistý,ať už je mladý nebo starý...
Proto nečekej na zítřek,když chceš někomu říct "Mám Tě rád!"
Čekáš...
Čekáš ji, nepřichází,
nechceš, přece se objeví,
máš vše,ale něco ti stále schází,
neumíš říct co to je,
nevíš jak moc,
nevíš proč,
bolí,ale krásně,
nespíš,
trápíš se,
zmatek je tvůj host,
chceš víc, nemáš dost,
nenávidíš sám sebe,
ubližuješ, jsi sobec,
mozek nemyslí,
myslí srdce,...
Co je láska?
Láska je zvláštní věc.Několikrát za život je člověku dovoleno poznat to,pro co tu jsme.To,kvůli čemu chceme žít a co dělá náš život krásným.A také to,co opravdu moc bolí.Někdy bývá osud zlý a dvoum lidem není přáno.Jsou pro sebe stvořeni,ale "někdo" určil,že tomu tak nebude.Jsou tu pak už jen malé chvilky,tajné chvilky,které ti dva stihnou prožít,když se nikdo "nedívá".Těch chvilek je ale hrozně málo.Ale na ty chvilky lidé čekají.Pak nastává záplava štěstí a radosti.Ani jeden z nich se nedívá dál,to přece nemohou...Čas,který jim byl určen,vypršel (zatraceně krátký čas).Pak jen už budou žít a vzpomínat (i když budou muset patřit jinam-k někomu jinému).Život pak ztrácí smysl,kolik slz za to prolijeme.Třeba se zase někdy shledají,ale nikdy(vůbec nikdy)nebudou spolu.Proto buďme vděčni aspoň za to málo,co se mohlo stát.A pokud tu tíhu neuneseme plačme,křičme...Ale nic nám nepomůže.Život už je takový...
Chybíš mi...
Chybíš mi.. pár písmenek co sama o sobě nic neznamenají, a přesto..když se dají dohromady, srdce se ozve propukající bolestí.. Kolikrát jsem se o něco snažila, ikdyž jsem veděla že to stejně nikdy nebude takové jaké bych chtěla.. Už tolikrát jsem narazila na překážky, a ikdyž s obtížemi ,ale přesto jsem je zdolávala.. jenže teď se cítím.. prázdná.. ze zrcadla na mě kouká člověk ,kterého nedokážu poznat.. Jsem sama sobě cizí, komu patří ty dlouhé kaštanové vlasy, co si spolu neustále hrají a kroutí své nitky na všechny strany, jakoby nechtěly aby jim něco uniklo.. čí, jsou ty hluboké tmavé oči, na jejichž konci ,tam někde hluboko je studánka smutku.. ty slzy, které ještě před tím než se vydají na svou krátkou životní cestu, zastaví se na černých řasách a rozhlížejí se po světě.. kdo je ta dívka? koukám na sebe, a říkám se jak jsi mě někdy mohl mít rád.. teda.. jestli jsi mě vlastně měl někdy rád.. víš, bylo mi s tebou krásně.. Tvé polibky, tvá objetí.. Tvá slova.. ale co se to děje teď.. jsme stále spolu, ale přesto jsme od sebe vzdáleni.. mezi námi leží celý oceán nevyřčených pocitů.. slova se zadrhla někde v meziprostoru.. Hledíme si do očí, jako dva cizí lidé co se milují.. milují? já Tebe miluju.. žádný člověk není bez chyb, a proto by se lidé měli naučit žít jak se svými, tak i s chybami ostatních.. já vím jaké máš chyby, vím že mě strašně bolí Tvé chování.. vím, že jakmile se něco stane, přijdou další lidé a budou mi to vyčítat, lidé kteří stojí při Tobě,ikdyž jsou to moji blízcí.. nechápeš má slova? já taky ne, nedokážu je pochopit a ani nechci.. poznala jsem, že někdy je lepší nesnažit se něco pochopit.. někdy je lepší mlčení.. nechci Tě ztratit.. ze své lásky postavím most přes tu řeku co mezi námi stojí, holýma rukama budu každý den od rána do večera , cihlu po cihle stavět náš most života.. chceš? prosím, řekni něco.. otevři ústa, ikdyž Tě neuslyším, protože nám v tom brání, naučím se odezírat.. Otevři své oči, a já se do nich ponořím a budu hledat odpoveď na své otázky.. Otevři mi své srdce a všechno bude jako dřív.. Miluju Tě.. Otevři dlaně, a ukaž mi mou cestu...
Proč...
Zase
mi stéká jedna z dalších slaných kapek po tváři, snažím se je udržet,
aby alespoň dnes moji tvář slzy nezdobily. Jak nádherné je milovat,
skutečně, hluboce. Jak nádherné cítit, že jste skutečně milováni.
Pohledy, slova, každý dotek vás rozechvěje a vy máte pocit, že se
vznášíte a nechcete aby tato chvíle nikdy skončila. Jak krásné je lásku
prožívat a jak bolestné je když vám osud zasáhne do lásky kterou
prožíváte. Máte pocit, že svět se vám zhroutil, že už nikdy nic
krásného nemůžete prožít. Já jsem o svou lásku nepřišla, jen osud nám
nepřál, aby jsme byli spolu. Jsem na cestě kamenité a trnité a já
doufám, že na konci této cesty bude cesta další, při které mě zpěv
ptáků bude opět doprovázet, při které budu cítit teplo ze slunce a
radost ze života. Nevěřila jsem, že můj princ někdy přijde, umírala
jsem žízní..když přišel, objevil v mém srdci poklad, který jsem celý
život schovávala. Poklad jsem mu navždy darovala. Princ se stal
nedílnou součástí mého života. Jen s ním jsem poznala co dává sílu
žít.Odpustila jsem mu všechno čím mi kdy ublížil, ale nemohu odpustit
sobě.
Já se teď snažím se vším smířit. S tím, že štěstí vám z dlaně uletí než
se nadějete, když jej máte, udělejte vše pro to, aby jste o něj
nepřišli. Tolik bych si přála vrátit čas a svého prince mít navždy.
Snad jednou, někdy k nám bude osud příznivější a více nakloněn...
V měsíčním světle písek třpytí se, mořské vlny tiše houpou se,
hvězdy hlídají sny co se zdají, zkouší plnit přání, která lidi mají.
Jak zrnko písku je sen tvůj, pláž milióny zrnek má, tak stůj!
Dotkni se svého snu, nenech vítr sfouknout a slanou vodou moře zrnko spolknout..
I když je náš sen malinkatý tak, i když všechno v životě jde naopak...
I can't,I can...
Nemůžu litovat, mohu jen vzpomínat.
Nemohu nenávidět, mohu jen brečet.
Nemohu zavrhovat, mohu jen soucítit.
Nemohu se radovat, mohu jen plakat.
Nemohu se vzchopit, mohu se jen snažit.
Nemohu smutnit, mohu jen křičet.
Nemohu cítit bolest, necítím nic.
Nemohu milovat, mohu jen zapomenout.
Smysl lásky
Je
těžké mluvit o něčem co už jen při vyslovení bolí. Pak jen rozvést větu
,aby druhý pochopil co nás vlastně trápí. Říct do očí nebo napsat na
papír, proč to je tak složité..Druhý si řekne nic na tom není, však
také o tom nic neví. Ve světě není Empatik, který by nahlédl do naší
duše a podal nám pomocnou ruku z bolesti a trápení. Často přemýšlím
proč tu jsme, má to nějaký smysl?. Jen se trápíme a lámeme druhým
srdce.. Trápí mě láska. Někdy tak krásná jako chuť bonbonu. Tak sladká
a stejně mizivá až po ní zbude jen lechtivá nasládlá chuť po požitku,
která se vypaří stejně rychle jako přišla. Stála mi za to?. Co mi po ní
vlastně zbylo?.. Jen hrstka vzpomínek, které výčitkami tíží mou mysl..
Muži jsou však jako ona, drží si nás, laskají a pak vymění za jinou.
Netvrdím že dívky jsou jiné, netvrdím snad že nejsou i výjimky, které
jako jediné zvelebují svět. Chci jen říct že v životě jsou chvíle, kdy
vám někdo chybí tak moc, že byste ho chtěli vytáhnout ze svých snů a
skutečně ho objímat. Ale jak to máte udělat když realita je tvrdší a
ten který ještě včera vám vyznával lásku se na vás dnes dívá s
opovržením.
Člověka to donutí k zamyšlení. Nikdo neví, co se stane, po tom co udělá
nějaké rozhodnutí a i kdyby věděl že je správné, nemůže říct ani vědět
kolika lidem jím může ublížit.
Láska...
Proč to tak bolí mít někoho rád? Zcela mu věřit o něho se bát? Co je to láska? Možná jen cit nebo jen pojem, jenž neznamená nic! Ze začátku je opravdová, později bolí a rány, jenž zanechává těžce se hojí! Nevěřím na lásku, těžce mě zklamala a jizvu na duši mi zatím nechala... Je mi patnáct - jsem ještě dítě, Andy, říkaj, svěř se, nikdo nezradí Tě! Chci být jen sama, jen tak bez lásky, chci sedět na louce a pozorovat, obláčky... Co je mi do lidí, kteří jsou kolem, i když lásku neznají, znají jen tem pojem...
Jak to říct...
Kdybych měla vyjádřit, jak moc tě miluju, tak bych k tomu nenašla vhodná slova.
Žádný jazyk totiž nemá slova, tak výstižná.
Má láska je hlubší než moře samo, silnější než vichřice, sálá z ní žár,
který ani samo peklo nemá, je vášnivější než cokoli na světě a hlavně
jí cítím jen a jen k tobě...